Kniha roku je literární anketa, kterou každoročně pořádá deník Lidové noviny na základě hlasování spisovatelů, překladatelů, editorů, literárních kritiků, humanitních i přírodních vědců, politiků a jiných osobností literárního a veřejného života.

Kniha roku je literární anketa, kterou každoročně pořádá deník Lidové noviny na základě hlasování spisovatelů, překladatelů, editorů, literárních kritiků, humanitních i přírodních vědců, politiků a jiných osobností literárního a veřejného života. V posledních letech se počet respondentů pohybuje kolem dvou set. Každý z nich hlasuje bez předběžných nominací pro tři knihy z celé knižní produkce daného roku (započítávají se přitom také knihy z konce roku předešlého), jež považuje za nejhodnotnější ze své četby. Hlasující také své tipy krátce komentují.

Tradice této ankety vznikla už roku 1928, obnovena byla v roce 1991. Prvním vítězem byla kniha Andrého Mauroise Mlčení plukovníka Brambla. O rok později vyhrál román Na západní frontě klid Ericha Marii Remarquea.

Jde o anketu s osobním zabarvením, což Lidové noviny neskrývají. Záměrně jdou tak trochu proti proudu oficiálních cen, snaží se objevovat tituly, které byly v jiných soutěžích i v běžné recenzní praxi neprávem opomenuty.

V loňském roce zvítězilo životopisné dílo o Ivanu M. Jirousovi novináře Marka Švehly.
 

 

KNIHA ROKU 2018

Místo konání:   Werichova vila, U Sovových mlýnů 501/7, Praha 1
Termín konání: pátek 14. prosince, 19 - 23 hodin
Moderátor:        Petr Vizina

 

 

... a smějí se tak hlasitě

Knihou roku 2018 jsou rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině

 

Kopáč i ředitel, signatář Charty 77 i publicista – Aleš Palán je autorem mnoha ceněných knih, přesto jej ve společenských magazínech nenajdete. Palán píše výhradně o věcech, které považuje za podstatné – a čtenáři to oceňují. Stalo se tak i letos, samotáři způsobili už na jaře prodejní senzaci. A jen tak mezi řečí má v první desítce i další knihu.

 

J O S E F G R E Š

LN Proč jste začal chodit zpovídat právě na šumavské samoty? Bylo to řekněme četbou Klostermanna, nebo vás tam zavedla náhoda?

Zavedla mě tam potřeba dělat knižní rozhovory jinak než kdysi. Když jsem s nimi začínal, hledal jsem přirozeně respondenty, kteří byli něčím zajímaví. Třeba životní příběh Víta Tajovského – politického vězně a opata želivského kláštera – nabízel možnost zkoumat vztah zdejších totalit nejen k náboženství, ale i k demokratickému myšlení. Rozhovor s ním byl vlastně určitou kronikou dvacátého století, proto jsem si ho vybral. Byl to zkrátka zajímavý muž. V poslední době jsem ale přestal hledat, co je zajímavé, a začal jsem pátrat po tom, co by mohlo být užitečné. Myslím tím užitečné pro mě osobně.

 

LN Jaký užitek jste pro sebe v rozhovorech se šumavskými samotáři hledal?

Pomáhalo mi to přemýšlet o tom, co je samota. Co bere a co naopak nabízí. A taky jsem si díky tomu mohl ujasnit, jestli, kdy a proč má smysl vzdorovat společnosti a různým tlakům, které přináší. Obojí bylo velmi důležité především pro mě osobně. Že to je možná podobně důležité taky pro překvapivě hodně dalších lidí, ukázal až čas. Vy jste se ale původně ptal na něco trochu jiného – na to, jak jsem se k těm samotářům dostal. To bylo dílo shody okolností. Jako novinář jsem jel udělat běžný rozhovor s básníkem Romanem Szpukem, meteorologem na Churáňově, který se rozešel se svou rodinou a zůstal sám s celou svou rozervaností a komplikovanou osobností. Zjistil jsem, že si všímá nejen meteorologických přístrojů, ale komunikuje i se zvířaty, s mraky, s povětřím, se sněhem… V té době spával přímo v lesích. Přišlo mi to fascinující a hned mi blesklo hlavou, jak skvělá by z toho mohla být kniha, kdyby se podobných lidí dalo najít víc. Myslel jsem si, že na Churáňově strávím pár desítek minut. Místo toho jsem tam zůstal několik dnů, během kterých mi Roman začal vyprávět o pár dalších podobných lidech...

 

LN A jsou si opravdu v něčem podobní? Tedy krom toho, že zvolili z nějakých důvodů obdobný způsob života v jedné lokalitě?

Jsou i nejsou, to je dosti složitá otázka. Třeba jsou si podobní ve své schopnosti snášet bolest. Žijí o samotě, prakticky nic je nerozptyluje, a jsou tak své bolesti vystaveni v míře, jakou si ani neumíme představit. Myslím tím bolest opravdu hlubokou, existenciální – tíhu života, dalo by se říct. Zároveň ale nežijí v slzavém údolí. Řada z nich – skoro všichni – se například opravdu velmi nahlas smějí. Smích je tím vůbec nejhlasitějším projevem, jakého se někteří z nich dopouštějí.Smějí se tak nahlas, tak od srdce a tak naplno, jak já to třeba vůbec neumím. A přitom bych chtěl, jen toho nejsem v takové podobě schopen. Je to rys, který mě na nich mimořádně zaujal a oslovil. Zároveň ale platí, že každý z nich je úplně jiný. S jinou životní historií, s jinou povahou, s jinými důvody, proč na Šumavu přišli. Jeden z nich – Tony – o sobě třeba říká, že není na společenském okraji, ale že žije na okraji toho okraje. A když si to takhle geometricky představíte, pak ty okraje, na kterých žijí, jsou nejdál nejen od středu, ale přirozeně i od sebe navzájem. Jejich osobnosti jsou opravdu každá úplně jiná a hrozně těžko se o nich říká cokoli obecného. Ale ten demlovský, bořící smích mnoho z nich spojuje.

LN Jak si ho můžu představit? Když mluvíte o hlasitém demlovském smíchu, člověk snadno získá dojem, že to může být až numinózni žážitek.

Ne to ne, je to smích zcela nedvojznačný. I ze mě jako člověka, který se třeba jenom občas pousmál, ten smích doslova setřepával všechno, co mu odporovalo. Bylo to neskutečně osvobozující.

 

Pro knihu hlasovali:

Ivan Adamovič, Otakar Fojt, Ondřej Horák, Vladimír Just, Pavel Kotrla, Slavomír Kudláček, Alena Mornštajnová, Zdeněk R. Nešpor, Vojtěch Novotný, Jan Oulík, Josef Pazderka, Jiří Schneider, Jan Sýkora, Jiří Trávníček, Petr Vizina,a Jakub Železný.

 

1. místo (16 hlasů)
Raději zešílet v divočině
Setkání s šumavskými samotáři

Aleš Palán – Jan Šibík (Prostor)

 

2. místo (10 hlasů)
Jiný TGM

Pavel Kosatík
(Paseka)

 

3. – 6. místo (7 hlasů)
Přijde kůň do baru

David Grossman

Překlad Lenka Bukovská a Mariana Fisher
(Mladá fronta)


 

Když klec je pořád na spadnutí

Antonín Přidal – Jan Zábrana
Editor svazku Jiří Opelík
(Torst)


 

Franz Kafka 3: roky poznání

Reiner Stach
Překlad Petr Dvořáček
(Argo)

 

Literární kronika první republiky

Petr Šámal, Tomáš Pavlíček, Vladimír Barborík, Pavel Janáček a kol.
(Academia / Památník národního písemnictví / Ústav pro českou literaturu AV ČR)

 

7. – 9. místo (6 hlasů)
Hledání dějin: o české státnosti a identitě

Karel Hvížďala – Jiří Přibáň
(Karolinum)

 

Filosofie en noir

Miroslav Petříček
(Karolinum)
 

Voda, která hoří

Jitka Vodňanská
(Torst)

 

10. – 11. místo (5 hlasů)
U Božího Mlýna

Josef Beránek – Ladislav Heryán
(Vyšehrad)

 

Neboj se vrátit domů

Marie Svatošová – Aleš Palán
(Kalich)

 

________________

Akce jen pro zvané.   

V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat, Hana Partyková, konference@mafra.cz, hana.partykova@mafra.cz, tel. 225 063 139.

 

 

 

 

 

 

 

Telefon

+420 225 063 107
+420 734 517 465
 

Email

konference@mafra.cz
 
 

Adresa

Anděl Media Center
Karla Engliše 519/11
150 00 Praha 5